Nenapíšu nikdy báseň

takovou tu černou jízdu noční tramvají

kdy na sedadlech sedí strach a tíseň

profily kanálových krys přežraných jedu

a nebo ne

možná je to svoboda a lhostejnost

uvězněná v pasti

a já bych si tak přála

aby ses bál

o mou lásku

už navždy ji budu rozprodávat za drobné

projevy vděčnosti

v nějakém laciném Moulin Rouge

věčně blít ty svoje nesmysly

do děravých punčoch

a budu na tom stejně jako ty

co čekáš na tu poslední

dvaadvacítku